Jako velká a vyjímečná hra plná dojmů, která se odehrává mezi divákem a umělcem, tak by se dala nazvat výstava děl Petra Zlamala v galerii Kotelna. Je zajímavé stát před obrazem Petra Zlamala, po chvíli se zachytit výrazného záchytného bodu a pak už se nechat unášet v barvách. Je to o pocitu volnosti, se kterou Petr Zlamal tvoří a která se na diváka přenáší. Kresebné linie pastelem navádějí k jádru a najednou se v mysli někde v hloubi vybavují myšlenky, pocity a emoce, někdy v minulosti zažité. Jako bychom dílo tvořili sami svým životem. Vyplouvají na povrch pocity tepla v létě, když zem pálí a není kam uskočit nebo naopak zimy a chladu, když bosýma nohama vstoupíte v noci na chladnou zem, můžeme z nich cítit vůni čerstvě posekané první trávy a slyšet ranní zpěv ptáků. Je v nich tajemno, svíravý pocit strachu, lidské bytosti i jejich nálady, veselé i smutné, surové momenty i jemná objetí, krásně postavené zátiší i brouci v trávě, stačí se jen dívat a vnímat.

                                 Eva Kočová, galeristka

ČEKÁM NA TU CHVÍLI ...

 … svět se dá poznat jen takový, jaký ho nosí lidé v srdci. I když totiž svět vypadá jako místo, na němž žijí lidé, ve skutečnosti svět sám žije uvnitř lidí, a pokud ho tedy chce někdo poznat, musí nahlédnout do lidských srdcí a poznat je, jenže k tomu potřebuje mezi lidmi žít a ne mezi nimi jen projíždět. Cormac McCarthy, Hranice

V ateliéru a ve volné přírodě okolo Šternberka dokáže najít celý svět. Zabývá se těmi nejvšednějšími a naprosto nepatetickými stránkami každodennosti. Malba je pro něj nutností a svátkem zároveň. Malíř Petr Zlamal se po absolvování pražské akademie v ateliéru monumentální malby do Šternberka vrátil. Chyběly by mu zdejší lesy, cesty, říční tůně, vůně a ženy.

Kdyby v Praze zůstal, nepochybně by se společně se svými spolužáky stal členem skupiny 12/15 Pozdě, ale přece, byl by kandidátem na akademickou dráhu, a jeho jméno by se citovalo společně se jmény generačních druhů Michaela Rittsteina, Petra Pavlíka, Václava Bláhy nebo Ivana Ouhela.

Anebo taky ne, protože by pro vír života nic z toho, co na výstavě vidíme, nevytvořil. Zlamal se celkem bez výčitek usadil tam, kde bylo jeho srdci nejblíže, kde se mu dobře pracovalo. Ve věku informací nebyl o nic ochuzen a získal klid a nadstandardní prostor pro neobyčejně soustředěnou a pozoruhodnou práci.

Je-li pro nás důležitou otázka, zda je malba Petra Zlamala abstraktní, či odráží-li realitu, správné jsou obě odpovědi. Forma jeho malby nezapře poválečný vývoj umění, který se o abstraktní malbu silně opíral. V mnoha aspektech se abstrakce stala idealistickou protiváhou materialisticky chápaného realismu. Protože slovo abstrakce znamená zobecnění, je jasné, že abstrahování vždycky z něčeho vychází. Když přemýšlíme - zobecňujeme, celá matematika je založena na abstrakci. Zobecněním je i pokus zachytit správnou linii ruky či tváře z mnoha možných.

Obraz neobsahuje realitu, stejně jako hodiny neobsahují čas. Oscar Wilde

Wassily Kandinsky, jeden z prvních abstraktních umělců na počátku dvacátého století, vycházel z přírody. Přístup Františka Kupky je mnohem čistší, jeho zdrojovým impulsem byla hudba, jež je abstrakcí už sama o sobě.  Zlamalova abstrakce má jasnou vazbu na svět, v němž žijeme. Formálně uvolněný rukopis má nejblíže k expresionismu a nové věcnosti. Jde o způsob malby, k níž jsou vnímavé německojazyčné oblasti, předměty po hegelovsku pozorujeme an sich, samy o sobě. Soustředíme se na ně.

Motivem jsou pro Petra Zlamala opravdu ty nejobyčejnější věci, pomačkané papírky, větvičky rajských jablíček nebo špagetová večeře. Malíř zpracovává všední a nepatetické stránky každodennosti, které ale nabývají na významu skrze výběr a malířské zpracování.

Zlamalova malba se nesnaží nikomu a ničemu zalíbit, předkládá se nám autenticky surová, s výrazným rukopisem, dramatická, svéhlavá a zároveň vnímavá až k niterné jemnosti. Tato malba není ani tak nahá – jako obnažující. Díváme se do interiérů, jako kdyby šlo o mysl konkrétního člověka. Řada obrazů zachycuje pohyb. Rozběhnuté postavy, vítr ve větvích, strhující vichřice emocí. S překvapením tu nacházíme skutečnou biologii života, růst, buněčné množení, tlení, hnití a rozklad, věčný koloběh vznikání a zanikání. Malba byla vždy způsobem uvažování a vnímání, nikoli pouze prací se štětcem. Malba současnosti je postavena na neustálém zpochybňování, vypovídá o orientaci ve vlastních mentálních mapách.

Obraz je naproti tomu to, v čem se Kdysi setkává s Nyní v jediném záblesku a vytváří z nich jistou konstelaci. Georges Didi-Huberman

Obrazy fungují jako projekční plátno skutečnosti. Zlamalův pohled je téměř vždy filmový. Někdy se čas zpomaluje až k nehybnosti, k jedinému významnému okamžiku. Jindy malíř zachytil na ploše plátna sekvenci vyprávěnou s jednotou prostoru a času, kdy obraz vydá za román. Blízkost k práci Adrieny Šimotové, která byla i přátelskou blízkostí osobní, vyvstává při použití pastelu, jež udržuje a vydává dech života. Podobně jako u Šimotové nalezneme na Zlamalových obrazech a kresbách velmi silné momenty svědčící o zraňování a bolesti. A je tomu jako s Kafkou – leccos z toho, co vypráví, se jeví jako bezvýchodná beznaděj, podíváme-li se blíže, objevíme hravý aspekt.

Všeobecná extáze věcí se neprojeví, ani zašuměním, i vody jakoby usnuly. Zcela jinak, než při slavnostech lidských, to zde je orgie mlčenlivá. Charles Baudelaire Malé básně v próze

Realita je na obrazech Petra Zlamala tak nějak obnažená a ostrá, a přesto šťavnatá, jako kdyby po plátně rozsypal a podrtil pepřové kuličky. Jsou tu obrazy pokryté pigmenty jako prachem hvězd a peří a také ty, na nichž vášně hoří jako májové ohně. Na jiných barvy stékají jako slzy, připomínají rosu kanoucí z vrbových větví a krajkoví času.

Malba Zlamalova (stejně jako třeba Picassova) se popisuje jako deník. Maluje každý den, i v neděli, do ateliéru chodí častěji než dělník do továrny. Jako dokonalý dělník své práce neustále kreslí, skicuje a pracuje na obrazech, jeden vychází z druhého. Některé jsou čistě malířským koncertem, jiné nezapřou linearitu velkoformátové kresby rozmáchlé stejně jako intimní. Výstava je procházkou dovnitř malířovy mysli, a možná i do jiných částí tělesnosti. Významnou roli hraje skicování uhlem, které malbě předchází, autor uhlem vstupuje i mezi temperové a akrylové vrstvy. Kresba tak neustále koriguje, zpřesňuje a rozvíjí malbu.

Na mnoha obrazech převládá odstup a předmětnost, tu vyznačují silné kontury a plošnost. Jiná poloha obrazů je nabita bezprostřední emocí. Tato plátna oplývají jasnějšími barvami a někdy směřují až k monochromii. Malíř dokáže zpřítomnit silnou emoci spojenou s atmosférou jara či léta nebo naopak se zimním úhorem kdykoliv, naprosto nezávisle na právě probíhající sezóně. Z mnoha obrazů kvete a voní příroda, a kódy všeobjímající plodnosti se přenášejí i na diváky. Vedle žluté hraje významnou roli zelená. Zelená brzkého léta, sytá a voňavá, nemá v sobě již nic z májové nevinnosti, můžeme se jí obklopit jako vlnami smaragdového moře. Z mnoha pláten vyzařuje polední žár, sluneční svit rozehřívá barvy, až tají jako vanilková zmrzlina. Jen málokterý malíř dokáže vyjádřit Dusno, které odjíždí na drakkaru hnědé barvy, tak jako Vikingové s nákladem krvavého zboží ukradeného keltským mnichům v Anglii.

A červená?

Vášeň není žádná procházka lesem. Vášeň je přece ten les. Nejhlubší a nejtajemnější divočina, kde v neproniknutelných houštinách podřimují staří, obscénní hadi a na mýtinách tančí víly. Místo, které přitahuje všechny, kteří nejsou úplně vyprahlí a disfunkční. Kteří se chtějí nechat unášet tajemstvím. Tom Robbins V žabím pyžamu

                Co člověka nutí stále znovu se nořit do fragmentů světa? Zlamalovy obrazy jsou archeologií myšlenek a věcí. Většinu z nich můžeme považovat za zátiší. Právě tento starý malířský žánr, který vymyslel Caravaggio a do mysteriózna propracovali holandští malíři 17. století, vypráví o člověku skrze předměty a věci, jež po něm zůstávají.  Každá kriminálka divákovi ukáže, jak se detektiv či forenzní technik probírají odpadkovým košem, aby přišli na kloub záhadě. Podobně postupuje i malíř Petr Zlamal, ty nejobyčejnější fragmenty nesou poselství, vlnky a hobliny z ořezané tužky, v amoku roztrhaný dopis nebo přetržená skica, čajové skvrny a lógr z kávy. Detaily, z nichž by každá cikánka odhadla budoucnost celého světa.   

Inspirace částmi, zbytky, pozůstatky, papírky a hadrovými smotky jakoby hledala trhlinu uvnitř naleštěného vypulírovaného světa smart civilizace, který snad doopravdy nedokážeme ani prožít. Zlamal není městský malíř, je v něm kus romantika závislého na přirozené a barvité vůni vzduchu, na záludné měkkosti hlíny obnažující kameny nedlážděných cest, na listí, které pomalu žloutne v trávě. Není divu, že nás na plátnech vodívá dovnitř do systému rostlinného pletiva, stejně jako dovnitř lesa, trávy, nebo interiéru. Na hmotě či prostoru nezáleží, díky obrazům jsme cestovatelé skrz překážky a bariéry.

                Námět obrazu bývá i čistě obdivný až hédonický. Má oblíbená dívka se na plátně rodí z materie malby jako Venuše z pěny. Z dějové linie nevybočují ani Psí miláčci, série několika obrazů zachycujících klubko událostí. Čumáčkem za ocáskem, pod stůl za lenošku, očichat nově příchozí a zase zpátky.

Chci vylíčit pocit stránky vytrhávané z knihy života. Walter Sickert, 1910

Osudové okamžiky tak jako na obraze A loď pluje, felliniovsky cítěná poetika prostoru, nás dokážou vizuálně zasáhnout, ačkoliv malíř nemá k dispozici filmové médium a scénickou hudbu. Vyjadřuje se gestičností, materialitou, kompozicí, zesílením kontrastu barev, cíleně prosvítajícími vrstvami lazur přes výraznou podmalbu, kresebnými vstupy. Naopak surové plátno nese lyrickou linku ptačího zpěvu a Dozrávající papriky a Ravioli jsou téměř monochromní.

Motiv tváří – masek připomene expresi Emila Nolde z počátku století. Společným motivem celé série Zlamalových obrazů z posledních let je jakési zhuštění. Lze si vzpomenout na Šaldovu esej o Novém umění, ve kterém volal po umění, jež v sobě nese víc života, víc poctivosti, víc pravdy, síly, rytmu, bolesti, rozkoše. Exprese a výraz v historii umění vznikají vždy z nárazu komunikace o silné bloky, ať už společenské, kulturní, rodinné nebo osobnostní. Expresivní díla vydávají svědectví o vášni, konfliktu, úzkosti nebo vzpouře. Expresionisté, a mezi nimi Petr Zlamal, chápou obraz jako ekvivalent vnitřních představ o světě, záznam niterného stavu, malbu jako zduchovnělou krásu přemožené hmoty.

Zlamalova malba je proces, má svůj kontemplativní i akční průběh. Začátek je překryt tajemstvím - malíř čeká na správnou chvíli. Stejným způsobem fotografoval Josef Sudek zahradu Hany Wichterlové nebo Alfréd Stieglitz zasněženou Pátou Avenue. Dokud nepřišla ta správná situace, prst se spouště ani nedotkl. Ani Petr Zlamal nepoloží štětec na plátno, dokud neví proč. Ta chvíle, ten okamžik přichází v soustředění, v emoci, v přesvědčení, v inspiraci. Nedá se naplánovat, vymodlit nebo vydřít. Je to jako božské šílení, které podle Platóna na řemeslníka sešlou bohové a on, veden jejich impulsem, stvoří něco, co přesahuje pouhý tento svět a lidskou mysl. Sám autor k tomu říká: hodiny sedím, čekám na tu chvíli. Malíř stejně jako fotograf se v ten moment podobá lovci nebo zloději. Výsledný obraz je tedy polapeným okamžikem.  

                V umění jenom vše může být dost. Petr Pavlík

Patrně právě proto, že v diskusích a rozhovorech se Zlamal představuje jako intelektuální osobnost, ve své malířské práci považuje za nejdůležitější emoce. Podstatnější než jakékoli iracionální interpretace jsou sdělené, předané, či vyvolané emoce. 

Není pochyb o tom, že Petr Zlamal reprezentuje svou tvorbou vitální polohu současné malby. Zatímco v devadesátých a nultých letech se hodně mluvilo o krizi malby, dnes by se dalo hovořit spíše o konjunktuře. A to bez ohledu na počet malířů - nositelů Chalupeckého ceny. Walter Benjamin ve třicátých letech prorocky odhadoval, že člověku moderní doby nebude stačit obraz tradiční, ale bude preferovat pohyblivý obraz. Obliba filmového a video formátu svědčí o tom, že něco na této myšlence je. V šedesátých letech vzniklo převážně na území Spojených států několik zajímavých pokusů o obraz stvořený z pohyblivých obrázků a zvuku. I když dosud obraz a video oddělujeme, umělec současnosti si je vědom výzvy na plátně či jakémkoli jiném médiu vytvořit takovou strukturu, aby upoutala přelétavého moderního člověka atakovaného podněty na každém kroku.

Silnou výpovědí Zlamalových obrazů je neuzavřený povrch a do něj se prolamující hloubka. V proměnlivých, jaksi vlnících se plánech mezi nimi, se odehrává děj rukopisu, tahů štětcem a nemalířských postupů, stírání, vysypávání, protékání, drásání. Díky této nejednoznačné struktuře obrazu je možné povrch chápat jako display, na němž se občas vynořují detaily klidné, v mžiku jsou ale nahrazeny těmi aktivními. Mezi povrchem a hloubkou pláten se odehrává cosi, co nám dovoluje dívat se na obraz znova a znova. Na některých obrazech jsme závislí pohledem, na jiných emocí.

Petr Zlamal absolvoval akademii v roce 1974 v ateliéru monumentální malby Arnošta Paderlíka. Do školy byl přijat v tom nejsvobodnějším roce 1968, kdy bylo nejen možné cestovat do zahraničí, ale řada skvělých výstav byla dostupná i doma. Spolužák Michael Rittstein vzpomíná, jak studium začínal stávkou na Akademii proti ruské okupaci. Společně s námi stávkovali všichni tehdejší profesoři. Jiný z přátel, Petr Pavlík, obraz doby studia doplňuje slovy:  V tehdejších poměrech se ovšem bez bumážky nedalo prakticky existovat, a tak jsem se nakonec rozhodl, že se školou raději prošaškuju. (1)

Šedesátá léta jsou pro Petra Zlamala dobou neuvěřitelného kulturního vzepětí. Vedle výstav pro něj hodně znamenala také divadelní scéna a dobové filmy. Tento krátký a intenzivní svobodný rozlet je v umění patrný dodnes. Dramata, absurdní komedie, satiry a mnohé kultovní filmové snímky z té doby nikdy neztratily svou sílu a schopnost sdělení. Pro Zlamala byla zásadní jeho přítomnost v centru dění ve zlomových okamžicích doby. Řada diskusí, stávek a setkání s výraznými osobnostmi na AVU formovala přístup ke světu a k umění, které chápe jako jednoznačně eticky podmíněné.

Petr Zlamal je součástí umělecké dynastie. Významným malířem byl již jeho otec Willy Zlamal a do vod bohémské profese vstoupili také syn a zeť. Vazba na otce, jenž byl sudetoněmeckého původu, se stala jedním z důležitých důvodů Zlamalova návratu do Šternberka v sedmdesátých letech. Vždy v něm ctil silnou osobnost a morální kompas, tak odlišný od běžného poválečného a normalizačního pragmatismu a všeobecného strachu. V porevoluční době se stal Petr Zlamal jedním ze zakladatelů pozoruhodných šternberských sympozií, malířských a později instalačních, které pro město znovu objevily zchátralý augustiniánský klášter.  

Jako vlna neexistuje sama o sobě, ale pokaždé je součástí pohybu oceánu, tak ani my nemůžeme procházet životem sami, vždycky máme účast na zkušenosti života, který působí všude. Albert Schweitzer

                                              Martina Vítková, kurátorka výstavy