Menu
Jan Kovářík ve své sochařské práci většinou vychází ze života, uvědomění jeho okamžiků, jejich smyslových vjemů, jimž dává prostorovou podobu. Jeho sochařské postupy jsou takřka klasické. Vyrábí „postaru“ hliněné formy, pracuje s tradičními materiály. Nezavrhuje však ani materiály na bázi syntetiky, tedy „neklasické“ a vnímané spíše jako neušlechtilé. I v případě těchto takzvaně neušlechtilých hmot vždy důsledně usiluje o dokonalý výraz formy. Nejde mu však zdaleka o čistou geometrii. Ačkoli vychází z geometricky jasně definovaných objemů, výsledkem jsou sochy vzdálené čistým platonským tělesům.
S Kováříkovou sochařskou tvorbou je nerozlučně spojena práce s barvou. Povrchy svých plastik často pojednává překvapivě barevně. Vymění roli sochaře za malířskou a povrch pokryje ruční drobnokresbu štětečkem. Jsou to statisíce jemných doteků a představují takřka meditační techniku. Promýšlené, smyslné spojení barvy a tvaru v případě Kováříkových primárně vizuálních objektů, které začasto svádějí k polaskání, překvapivě zasahuje i další smysly. Organické tvary a promyšlený koloristický přístup vedle zrakových a hmatových počitků vyvolávají v divákovi labužnické choutky. Návštěva Kováříkovy výstavy se tak stává téměř dekadentním gurmánským zážitkem.
Text kurátorka výstavy Lucie Šiklová
