Menu
Srdečně Vás zveme na výstavu Nebetón, která představuje sestavu etablovaných autorů střední generace, konkrétně Igora Grimmicha, Petra Holuba, Karla Jerie, Irenu Křivánkovou, Micla a Lukáše Miffka. Umělce spojuje paradoxně rozmanitost, ať už za ní stojí nezaměnitelné a rozsáhlé tvůrčí světy nebo mimořádně pestrá práce s barvou. Vystavujícím rovněž nechybí nadhled a nezřídka i humor, skrze který mají pozitivní nazírání na svět a dokáží odlehčit jak fádní momenty, tak nejednu složitou životní situaci. Vernisáž proběhne 17. 10. v 18:30 a výstavu zahájí nadějný kurátor Jan Čejka.
Zataženo, betonová šeď a skepse. Nebetón, jemuž slunko i radost jsou cizí. Ještěže z vystavených děl se zdá, že jaro už je za dveřmi… V tomto případě zdání bohužel klame, určitě zas budou „blátivé Vánoce“, nicméně díla vystavujících nehibernují, a naopak skutečně překypují životem. Dokáží zaujmout a pohnout s kýmkoli, kdo se na ně podívá. Zdrojem takových schopností jsou tři atributy, které rezonují napříč výstavou. Prvním je rozmanitost, druhým je nadhled a posledním je lidskost.
Rozmanitost. Výstava není zarámovaná obvyklým způsobem, nějakou technikou, námětem nebo snad biografickou vazbou. Nokturna Křivánkové ani zdaleka nejsou
„natvrdlé“ na rozdíl od obrazů několika vystavujících ze stejnojmenné skupiny a křivky Miffkových robotů nejsou tak ladné jako křivky Holubových soch. Jednotícím prvkem se tedy stala paradoxně právě sama rozmanitost. Nejlépe to ilustruje barevná škála. Přestože každý z vystavujících má svoji paletu, celkově všechna díla vábí oči diváka. Barvy dílům předplácí první vteřiny pozornosti a posléze odemykají diváku dveře do říše souvislostí. Barvy doslova zabraňují černobílému vidění světa, vyzývají ke kontemplaci a umožňují nahlédnout za obzor metafor.
Nadhled. Atribut, který je potřeba, aby se člověk v barevném světě neztratil. Vystavující jej mají, a také se to v dílech projevuje. Nadhled totiž umožňuje postavit se problémům s rozvahou. Díla tak zbytečně nekřičí, nestojí za nimi něčí afekt. Naopak jsou v nich patrné pečlivě vykřesané nápady, které se posléze kumulují a vytváří celý originální autorský svět, jako je např. ten Jeriův. Jistým superlativem nadhledu je pak humor a idealizace. Obojí je patrné např. v Miclových kosmických krajinách, které jsou jakousi paralelou pro lidskou tvořivost a s humorem (a zároveň s vážností) je možné např. vnímat i Grimmichovy výpravy do roku 1984, kde je Velkým bratrem hlava mimina.
Lidskost. Název Nebetón lze uchopit i etickým rozměrem, protože je v něm patrný odkaz na antické, křesťanské a moderní kulturní základy evropské civilizace. Ať už byla
obloha naladěna jakkoli (jednou jako nebesa s horou Olymp a božstvy, podruhé zas jako nebe ve smyslu posmrtného ráje a naposled nebe v podobě hranice neznámého s příslibem velkých vědeckých objevů) vždy byla pro civilizaci jakýmsi hnacím motorem. Výstava tak nakonec nazírá i na člověka jako takového. Konkrétně hodnotí jeho lidskost, tedy jaký je, čím se liší od ostatních organismů a jaké je jeho místo v celém universu. A protože výstava sleduje lidskost skrze rozmanitost a nadhled, je to pohled komplexní a umírněný. Což je vedle dnešních vyhrocených diskuzí o člověku a jeho budoucnosti velice příjemný unikát.
Jan Čejka
Igor Grimmich (*1979)
Igor Grimmich je krajinář, který ovšem neuniká před civilizací do lesů a hor. Namísto toho buduje města a nahlíží do jejich útrob, ať jde o jednotlivé ulice, atrakce, ubikace nebo lidské osudy. Igor Grimmich studoval u Michaela Rittsteina na pražské AVU (2002-2008) a patří k jeho největším následovníkům, což je patrné zejména v práci s barvou. Igor Grimmich je členem umělecké skupiny Prague Stuckists, se kterou naposled vystavoval letos na jaře ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti. Letos rovněž vystavoval v rámci kolektivní výstavy Invisible Cities v pražské galerii Arcimboldo, kde jeho díla visela po boku Piranesiho rytin. Ze samostatných výstav z
posledních let by pak měla zaznít rozsáhlá výstava SEN ve Slezkoostravské galerii v Ostravě (2018) a Nirvána v galerii Vltavín (2019). Stejná galerie mu loni vydala katalog. Igor Grimmich je zároveň zastoupen v obnovené stálé expozici GASK.
Petr Holub (*1976)
Petr Holub je zdatně řemeslným sochařem, který navíc své sochy mnohdy koloruje. Jeho námětem jsou především figury v různých pózách nebo s různými gesty, které se dožadují divákovy pozornosti. Petr Holub vystudoval brněnskou FaVU (1997-2003), kde nejdříve navštěvoval sochařský ateliér Vladimíra Preclíka a později školu Michaela Gabriela. Se skupinou Tvrdohlaví jej ovšem nepojí ani tak studium, jako spíše blízká spolupráce se sochařem Stefanem Milkovem. Ještě blíže má však ke skupině Natvrdlí, se kterou pravidelně vystavuje. Jedním takovým příkladem je kolektivní výstava Nude Muses v pražské aukční galerii European Arts (2017) nebo ostatně tato výstava v Kotelně. Ohledně samostatných výstav jednoznačně rezonuje výstava Figures in Color v pražské galerii Michal's Colletction a počítají-li se do samostatných výstav i výstavy ve dvojici, pak nemůže nezaznít projekt Navzájem dohromady s Karlem Jeriem, který se nejdříve realizoval v chrudimské výstavní síni (2011) a o několik let později (2014) pokračoval v ostravské galerii Magna.
Karel Jerie (*1977)
Karel Jerie je výtvarníkem, který široce přesahuje rámec malby. Kromě ní se totiž zabývá ilustrací i komiksem, což značně ovlivňuje charakter jeho tvorby. Ta neustále žene kupředu v sobě obsažený narativ a obvykle bývá velmi ilustrativní a dynamická. Karel Jerie absolvoval pražskou AVU v ateliéru malby tři, kde se vzdělával nejdříve pod vedením Antonína Střížka (1999-2001) a později pod vlivem Michaela Rittsteina (2001-2005). Snad ještě více jej ale ovlivnil právě komiks, kde vedle těch
dětských v ABC četl zejména příběhy od Karla Saudka. Karel Jerie je bývalým členem SVU Mánes (2008-2013) a stál u zrodu skupiny Natvrdlí, ve které je společně s Lukášem Miffkem, Miclem a Jaroslavem Valečkou. Jako skupina se všichni představili např. v ostravské galerii Beseda (2008), v jihlavské OGV (2013) nebo v trutnovské galerii UFFO (2015). Samostatně Karel Jerie vystavoval např. v pražské Portheimce (sekci D), kde uvedl monografickou výstavu XL ke svým čtyřicátinám (2017). Karel Jerie rovněž obdržel 1. cenu v kategorii profesionálů na Mezinárodním komiksovém festivalu v polské Lodži (2008) a podílel se na nové komiksové sbírce Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství, která je poctou zesnulému Jaroslavu Foglarovi.
Irena Křivánková (*1972)
Irena Křivánková v posledních letech mapuje přírodu, přičemž cílí zejména na její mikrokosmos a křehkost. Přírodní záznamy jsou pro ni zároveň průhledem do lidské duše, což je i případ poslední série, vystavených Nokturen. Řadu let předtím ale malovala gestická, až Picassovská, groteskní plátna, kde byl patrný vliv jejího vedoucího pedagoga Jiřího Načeradského. U něho Irena Křivánková studovala na brněnské FaVU v ateliéru figurální monumentální malby (1992-1999). Již během studií se dočkala řady úspěchů. Nejenže získala cenu ateliéru (1994/1995), ale také uskutečnila svoji první samostatnou výstavu, Obrazy, v galerii v IBC Brno a absolvovala dva
rezidenčních pobyty, jeden v Austrálii (1998) a druhý v Itálii (1999). Po studiích vystavovala kromě české republiky i v Německu, konkrétně na dietzenbachské radnici (2000) a v Itálii v La Galeria L'Albergo International v Caorle (2001). V Čechách pak její díla byla k vidění např. v pražské galerii Peron (2004), lounské galerii XXL (2009), olomoucké galerii Caesar (2017) a opakovaně tady v Kotelně (2015, 2018 a pak ještě během kolektivních výstav). V rámci kolektivu pak svá díla prezentovala v Karlin Studios (2010), Národní galerii (2014) i Topičově salónu (2014).
Micl (*1969)
Micl je malířem a příležitostným sochařem, který ve svých dílech překopává celý náš svět. Základním stavebním materiálem mu jsou flóra i fauna, prkna a pak nejrůznější společenské zvyklosti, situace i jazyk. Micl vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění (1990-1997), přičemž navštěvoval ateliéry Jiřího Načeradského, Karla Nepraše a Jiřího Davida. V roce 1996 rovněž absolvoval stipendijní pobyt na Ecole des Beaux Arts ve Francii. Navíc už v rámci studií poprvé vystavoval v zahraničí, samostatně ve stockholmské galerii Moldau (1991). A další zahraniční samostatná výstava přišla těsně po absolvování školy, tentokrát ve vídeňské galerii Dennsted (1998). Mezitím v Čechách spoluzaložil uměleckou skupinu Luxsus a později se stal členem i skupiny Natvrdlí. Samostatně vystavoval např. v galerii Kritiků (2007), libereckém prostoru 228 (2012) nebo v kutnohorském GASKu (2018). Z kolektivních výstav je potřeba vyjmenovat alespoň Bylo Nebylo v Galerii moderního umění v Hradci Králové (2004) a Impresi v Rudolfinu (2005). Micl také absolvoval řadu symposií, mezi které patří např. symposium Kaankanpaa ve Finsku (1996) nebo symposia v Brně (1998), Třinci (2003) a Chebu (2006, 2013).
Lukáš Miffek (*1978)
Lukáš Miffek je zastáncem pop artu a ilustrativní malby. Zachycuje zejména lidské (někdy tabuizované) pudy, ať jde např. o pohlavní pud nebo pud výživy. Činí tak s obrovskou nadsázkou, ale nezůstává jen u „fádního humoru“, nýbrž dává i prostor metaforám a občas usiluje o společenský kontext. Jeho tvorba navíc vyniká mimořádnou řemeslnou zručností. Lukáš Miffek studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde nejdříve navštěvoval školu Antonína Střížka (1999 – 2001)
a pak úspěšně dostudoval pod vedením prof. Michaela Rittsteina (2001 – 2005), byl tedy spolužákem Igora Grimmicha a Karla Jerie a vedle nich je dalším z hlavních nositelů Rittsteinova odkazu. I Lukáš Miffek stál za vznikem skupiny Natvrdlí, přičemž kromě turné s touto uměleckou skupinou absolvoval po českých galeriích také Factory Tour (2018). Skupinově vystavoval rovněž po několik let v Německu (2004-2009) a byl i součástí výstav v českých centrech, konkrétně v Belgii (2007) a v Budapešti (2011). Kromě desítek výstav v Praze, namátkou výstava Rock na vsi v galerii České spořitelny (2010) a dlouhodobá spolupráce s galerií Vltavín, Millénium a Via Art, má Lukáš Miffek výstavní vazbu s Ostravou, kde byl v galeriích Beseda (2008), galerii Magna (2012, 2016) a galerii ZaZa (2019). Lukáš Miffek je zastoupen ve sbírce Národní galerie.
