Menu
Tvorba je tím nejmocnějším prostředkem k vyjádření vždy znovu kladené otázky: já a svět, který před námi vůbec pevně nestojí, ale naopak neustále vyvstává. V době, kdy současná společnost přijímá snadno interpretovatelná „multimediální díla“ s marginálními či ryze osobními tématy, je „tradiční“ malba i socha u mladé generace velkou vzácností a obstát může pouze hloubkou závažnosti své umělecké výpovědi. Takovou nesnadnou cestou se již před lety vydali dva mladí umělci: malíř Tomáš Tichý a sochař Ondřej Oliva.
Malíř Tomáš Tichý svou současnou tvorbou navazuje na své minulé cykly, jimiž reagoval na pocity neukotvenosti existence současného člověka ve světě, na odcizenost a osamělost jedince žijícího v materiálně zajištěné společnosti. Tichého tvorba posledních let vychází z ještě hlubších úvah o osudech lidské společnosti i celé planety. Prostor a čas se mu začíná otevírat jinak, jinak i hmotnost a tíha, nehmotnost a lehkost, blízkého i vzdáleného. Maluje to, co o prostoru Země, která je nám světem, tuší. Vidí společnost žijící ve stupňujícím se vnitřním chaosu, jež se nakonec vydává za řád a bezpečí. V nové dynamické perspektivě objevuje stopy lidského konání, jež se vynořují z prostoru, který nyní obsahuje i dimenzi čtvrtou – čas. Svou malbou vyvolává Tomáš Tichý otázky po možnostech zajištěnosti lidského života, po jeho ohrožení vyprázdněním i po naději jeho naplnění. A tak také vyjevuje touhu svou tvorbou zahlédnout cosi z hlubiny světa a z podstatného určení lidského života.
Sochař Ondřej Oliva je pevně spjat s hmotou, se sochařskou materií. Způsobem zpracování svých plastik záměrně vyvolává pochybnosti o tom, z čeho plastika je, zda z přírodního nebo umělého materiálu. Formy a tvary převzaté z přírody osobitě přetváří ve zvětšeném měřítku, přitom však radikálně narušuje jejich přirozenou podobu vkládáním cizorodých struktur. Oliva pracuje s obsahem i formou tak svébytným způsobem, že znejisťuje jejich identitu i původ. Dílo zároveň přibližuje konkrétním přírodninám a současně staví do přímého protikladu k nim - jeho sochařská díla se pohybují na rozhraní přírodniny a artefaktu. Pracuje s rozličnými druhy materiálů, které „se tváří“ jako dřevo, jako větvoví křovisek, jako skořápky ořechů či jiných věcí nezřetelného původu, neznámého určení, jejichž finální podoba jako by poukazovala k tajemství a skrytosti světa a zároveň byla oslavou vitality. Ryze lidská tvořivost je tu položena vedle tvořivé moci přírody a zároveň podřízena jejímu zákonu přeměny a zániku.
Nepřehlédnutelná autentičnost jejich tvorby v profilu současného českého výtvarného umění vyrůstá z hluboké emocionální zkušenosti prožívání světa i ze zkušenosti dotyku s jeho bezprostřední materiálností.
Eva Neumannová
květen 2018
