Eliška Jakubíčková

studovala Akademii výtvarných umění v Praze v letech1987-1993 v Atelieru figurální a monumentální malby JiříhoNačeradského a Malířském atelieru Zdeňka Berana. Je představitelkou silné gestické malby, a pokud má být řeč o obhajobě malovaného obrazu, Eliška Jakubíčková se svojí tvorbou je její přesvědčivý arbiter, který se ve svém výtvarném názoru nenechá ovlivňovat dočasnými trendy. V roce 2003 byly její monumentální obrazy vybrány na výstavu Perfect Tense – Malba dnes v Jízdárně Pražského hradu, která byla zásadním příspěvkem do nekonečné diskuze o tzv. konci obrazu. Tvorba Elišky Jakubíčkové je zastoupena např. ve Sbírce moderního a současného umění Národní galerie v Praze.

Pro její tvorbu je vedle suverenity malířského gesta charakteristickéspojení energické jistoty a momentu hledání. Toto hledání je rozhodné a koncentrované a po chvíli nabírá jasný směr. Nezůstává u samotného gesta, to se postupně stává formulací. Tím se odlišuje od abstraktní exprese pollockovského ražení, ačkoliv užívá podobně silné prostředky, jako je velká plocha, lití a stříkání barev nebo malířská štětka místo štětce. Svojí malbou sdílí zakoušení a poznávání světa prostřednictvím jsoucen často velmi rozlišné podstaty. Přistupuje k nim v existenciálním rozpoložení, nahlíží z odstupu i ohledává zblízka. Dává formu a objem skutečnostem, se kterými si tyto veličiny obvykle nespojujeme. Skrze své obrazy nechává téměř fyzicky zakoušet tíhu, hřejivost, závrať a další pocity podle podstaty zachycovaných stavů těla a mysli. Propůjčuje hmotnost nehmotnému a naopak lehkost hmotné realitě.Křehký, pomíjivý a zároveň stále obrozující se svět květin překvapivě konfrontuje s tématy, kterým od začátku připisujeme závažnost…

z textu Lucie Šiklové k výstavě Obzor, 2014