Malíř MICL se narodil jako Michal Novotný v Brně roku 1969. Stal se dřevomodelářem a na pražské akademii prošel třemi různorodými ateliéry, malířským u Jiřího Načeradského, sochařským Karla Nepraše a intermediální školou Jiřího Davida. Jeho malířská tvorba působí velmi sochařsky a dřevo se z jeho pláten nikdy neztratilo. Rozměrné i drobné obrazy mají dvě strany jako mince. Temnou černozlatou vizi podvědomí a modrobarevně létavou arkadickou krajinu. Zlatá vylupuje ze tmy noční dění, putování ztracenými kraji, zaniklá či alternativní města, strašidelné obilné klasy či pozůstatky soch. Často andělských. Ovocná zátiší, bukolické krajiny s posvátnými krávami, stavby chat, sjezdařské a surfařské motivy se naklánějí spíše ke sluncem štěstí ozářené straně života. Ale i tady občas objevíme neklidnou strunu. To když prkna ve vzduchu hoří, z náklaďáku vykládají vycpané zebry a vlčí máky přímo vyskakují z plátna.

Miclovy obrazy se neodehrávají v reálném čase, ale jakoby v mnoha časech najednou. Různě se uzlují, variují, vracejí zpátky a znovu dějí. Vstup do jejich světa je jako rozpomenout se na práh snu. Kocouři na útěku popíjejí martini (Protřepat, nemíchat !), přímořská města spokojeně září, nadýchané bílé krávy se snesly z oblaků, aby se napásly ve šťavnaté zeleni. Mlékem a strdím tato země oplývá, mlékem a strdím... Za zlatý mech se vydávají mladé masožravky a v moři si o pošetilých humanoidech vyprávějí vtipy hraví delfíni.

Patrná je tendence či chuť přestavět svět nebo si na něm aspoň vybudovat smysluplný prostor pro život. Potřebujeme k tomu hlavně nebe a žebřík. Přemostění protilehlých území jsou křehká, ale vlaky po nich s klidným bafáním přejíždějí tam i zpět. Malíř se stejně jako většina z nás neustále pokouší odhalit zasuté děje, věci a myšlenky, pochopit zdroje kultury a chování. Vyjadřuje je metaforicky : padlým andělem, letcem na bájném ptáku ohniváku, přízračně zvlněnými obilnými lány a fantastickými architekturami. Fragmenty rozbitých soch odkazují k trhlinám času, k psychické archeologii a nově formulují myšlenku torza. Klasické sochařství pochopilo jako dokonalost pozůstatky antiky, to dnešní jde ještě dál. Proč by měl sochař sochat velké a robustní figury, když čas z nich zachová jen trosky ? Logické je rovnou vytvořit to, co zůstává.

Martina Vítková

MICL na webu