Malíř Lukáš Havrda (1987) náleží k autorům mladší generace, která se mnohdy navrací k tradičním malířským technikám. Také tématy Lukáš tíhne k zachycování běžné reality, kterou však do jisté míry transponuje či zastírá po svém. Jedná se tedy o jakýsi návrat k věrnému či realistickému zpodobňování, ale i reflexi aktuálních proudů mezinárodní umělecké scény v čele s německými a rumunskými školami. Havrdovy obrazy nejsou pasivními realistickými dokumenty, ale ani nevázanou hrou bez pravidel. Skutečné pohledy a objekty se více či méně prolínají s vlastní imaginací, až přízračnou poetikou a s několika vizuálními i významovými plány.