Zbyněk Havlín se na přírodu dívá očima zasněného pozorovatele. Jeho obrazy jsou tedy spíše ztvárněním vnitřních dojmů a pocitů z krajiny nikoli pouze vyobrazením konkrétního místa a následným abstrahováním detailů, jsou znázorněním pohybu v přírodě a tedy i přírody samotné ve své absolutnosti, permanentnosti a zároveň tajemnosti a moci.